Jemen ( اليَمَن‎‎ ‎‎), oficiálně Jemenská republika ( الجمهورية اليمنية‎‎ ‎‎), je stát ležící na jihu Arabského poloostrova v JZ Asii. Hlavním městem je San’á. Počet obyvatel přesahuje 25.000.000. Jemenským prezidentem je od roku 2012 Abd Rabbuh Mansúr Hádí. Státním náboženství je islám. Žijí zde ale také malé komunity křesťanů a Židů. Kromě většinových sunnitů odkazujících se na Šáfiovskou právní školu zde žije náboženská komunita Zajdovců, což jsou příslušníci jedné ze šíitských odnoží. Ti tvoří více jak třetinu obyvatel země.

Jemen sousedí na severu se Saúdskou Arábií a na severovýchodě s Ománem. Z jihu jej omývají vody Arabského moře, z jihozápadu průliv Báb al-Mandab ( Brána slz ) a ze západu Rudé moře. Součástí Jemenu je také ostrov Sokotra, který leží 415 km na jihovýchod v Arabském moři. Povrch je velice rozmanitý. Západní část země je velice hornatá. Nejvyšší vrchol Jemenu, hora Al-Nabí Šu’ajb, se vypíná do výše 3.666 m. n. m. Směrem na východ se pohoří snižuje a na východě tvoří rovinnou tabuli. Klima je tropické a velice suché. Vyjímkou jsou ovšem západní horské oblasti, jež se vyznačují dostatečným množstvím srážek. Ty sem přinášejí monzunové deště z Indického oceánu. Deště přicházejí ve dvou obdobích v roce a to na přelomu dubna a května a poté na přelomu července a srpna. Západ Jemenu se tak liší od ostatních vesměs pouštních oblastí Arabského poloostrova a byl proto ve své historii vždy příhodný pro zemědělskou činnost.

Příhodné prostředí pro zemědělství učinilo z Jemenu centrum nejstarších civilizací Blízkého východu. Počátky Jemenu sahají až do biblických dob k Noemovu synu Sémovi (Šémovi), který údajně založil hlavní město San´á. Od Séma také podle biblické tradice pocházejí semitské národy. Pouštní oblast Rub Al-Chálí je tak považována za mateřské území semitských kmenů, které se v první polovině 3. tis. př. n. l. vydaly na sever do Mezopotámie, asimilovaly zdejší obyvatelstvo a nakonec zde založily slavnou Akkadskou říši.

Podle arabské tradice byly semitské kmeny na území dnešního Jemenu sjednoceny kolem roku 2300 př. n. l. Qahtanem, jenž je považován za praotce všech Arabů. Jeho kmen zde vládl až do 9. století př. n. l. Lidé se v tomto období živili převážně obchodem, díky němuž se později dostali do kontaktu s Féničany, od kterých převzali písemný systém.

Současně s kulturou kmene Qahtan se v Jemenu vyvíjela také kultura Tihama. Její rozkvět se datuje mezi léta 1500 – 1200 př. n. l. Tato kultura se postupně rozšířila až do východní Afriky na území dnešního Somálska a Eritrey. Arabové zde založili království Aksum, které vstoupilo do dějin jako obchodní velmoc. Hlavními obchodními komoditami bylo zlato, myrha, otroci, indické koření, čínské hedvábí, slonovina a divoká africká zvířata.

Patrně do této prehistorické etapy (zřejmě okolo 10. stol. př. n. l.) spadá také život legendární královny ze Sáby (بلقيس). O její historické existenci i místě a časového vymezení jejího království se dodnes vedou spory. Z pramenů, které o ní pojednávají, tedy ze Starého zákona, Quránu a také některých etiopských legend, lze soudit, že se sábská říše rozkládala v Jemenu či Etiopii.

V 9. stol. př. n. l. se do jižní Arábie dostalo skrze čilý obchodní kontakt s Kanaánem písmo. Arabština, hebrejština, latinka i řecká alfabeta tak má společný fénický původ.

Od 8. stol. př. n. l. až do 6. stol. n. l., kdy se Jemen dostal pod perskou nadvládu, ovládalo jemenské území hned několik království, která mnohdy vzájemně koexistovala, soupeřila spolu či spolupracovala z důvodu ochrany obchodních cest.

Mezi nejstarší a nejznámější patří Sábejské království, někdy taktéž spojované s královnou ze Sáby. Moc království se opírala, stejně jako u většiny jihoarabských říši, o obchod s kořením, myrhou a kadidlem a o zemědělství. Obchodní komodity se vyvážely velbloudími karavanami do Středomoří a námořními cestami do Indie a Aksumu v Africe. Zavlažovací systém dosahoval na svou dobu nebývale vysoké úrovně. Skrz hory byly hloubeny vodní tunely a stavěly se přehrady. Hlavním městem říše byl Marib. O vyspělosti království svědčí také neúspěšný pokus římského císaře Augusta o jeho podrobení. S římskými legionáři putoval do jižní Arábie také pomocný židovský oddíl Heroda Velikého, jež se po neúspěšné římské expanzi v království usadil a položil základy jemenským židům. Další významnou říší bylo Himjarské království, jež postupně pod svůj vliv zahrnulo také Sábu. Díky svému obchodu v Rudém moři a bohatství se Himjar stal předmětem zájmu Byzantské říše. Ta však nebyla dostatečně silná, aby jej ovládla. Kolem roku 500 n. l. vytáhl himjarský král Abú Kariba proti Jathribu (dnes Madína), jehož obyvatelstvo vyznávalo judaismus. Po setkání s židovskými Araby však od válečných plánu upustil a zpět do Himjaru se vrátil doprovázen rabíny. Posléze on i mnoho obyvatel jeho království přijalo judaismus. Po vypuknutí války mezi Byzancí a Persií, se Himjar přidal na stranu Persie a uzavřel obchodní cesty pro Byzantské flotily. Císař Justinus proto začal podporovat křesťanské království Aksum, jež mělo mimo africké území své državy také v jihozápadní Arábii. Na poč. 6. stol. n. l. tak Himjar podlehl náporu aksumského krále Kaleba. S aksumskou nadvládou se do jižní Arábie dostalo křesťanství a vládce Abraha nechal dokonce v Saná postavit kostel. Podle některých pozdějších arabských zdrojů se Abraha snažil stavbou kostela odlákat poutníky směřující k pohanské svatyni Kábě do Mekky. Abraha se nakonec pokusil Mekku dobýt silou. Přestože bylo jeho tažení neúspěšné, válečný slon přítomný v etiopské armádě udělal na Araby takový dojem, že rok obléhání Mekky začali nazývat rokem slona.

Kromě zmíněné Sáby, Himjaru a Aksumu existovalo v jižní Arábii mnoho dalších států – za všechny můžu uvést např. Hadramautské království nebo Katabán. Všechna království mezi sebou střídavě válčila a uzavírala spojenectví. Toho později využilo právě ono Aksumské království a v 6. stol. n. l. do místní politiky začala zasahovat také Byzanc a sásánovská Persie.

Jedná se o ozdobnou dýku z oceli s krátkou zahnutou a dnes již v drtivé většině úmyslně ztupenou čepelí, kterou nosí všichni dospělí jemenští muži za koženým opaskem. Rukojeť dýky a pochva jsou bohatě zdobeny a podle bohatosti dekorativních vzorů lze rozpoznat, z jakého kraje Jemenu a z jaké společenské vrstvy pochází její majitel. Jako významný prvek společenského života nosí džanbíji každý Jemenec starší 14 let. Nejdražší džanbíje mají rukojeť vyrobenou z rohu nosorožce a pochva je vykládána stříbrem a drahokami, takováto dýka může stát až 2 miliony korun. Dýku obstojné kvality však lze zakoupit za necelé 2 tisíce korun. Dříve byla tato dýka užívána během častých vzájmených sporů, naostřená ocelová čepel s výrazným zahnutím byla schopná přetnout šlachy i menší kosti v předloktí. Dnes jsou dýky při výrobě tupeny, užívají se výhradně při rituálních tancích a jejich největší význam spočívá ve společenské identifikaci. Jejich užívaní při konfliktech je omezeno běžnými společenskými normami.

Jemen je někdy pro svůj extrémně hornatý terén nazýván „střechou Arábie“ či „arabským Tibetem“. Díky nedostupnosti a jisté izolovanosti zdejších horských měst a vesnic se zde vyvinul zcela ojedinělý architektonický styl. Jemenské domy horských měst jsou stavěny z cihel, kamene nebo pouze z hlíny. Nejrozšířenějším a patrně nejzajímavějším typem staveb jsou vysoké několikapatrové a až nepřirozeně úzké věžovité domy. Typická je na nich tzv. perníková malba vytvářená bílou barvou na zdi domů. Nejvýraznějším prvkem jemenské architektury jsou nadokenice neboli „qamaríja“. Jemenská okna jsou posazena velice nízko, téměř až na úrovni podlahy patra a nad nimi se klenou barevné okenní dekorace. Jedná se o sádrové žebroví vyplněné různobarevnými sklíčky. Přes den tak jsou interiéry domů zality barevným světlem a v noci okna odrážejí měsíční svit a zalévají barevným světlem ulice a sůky města. Charakteristickou stavitelskou technologií Jemenu je také tzv. technika „zabur“. Domy stavěné touto technikou mají zdi postaveny pouze z hlíny. Každá vrstva se nechá několik dní vyschnout na slunci a poté se na její vrchol nanese vrstva nová. Dokončená stavba je poté natřena bílým vápnem, aby hliněné zdivo neztrhl déšť. Střechy budov, vodní rezervoáry a lázně jsou natírány slavnou voděvzdornou jemenskou omítkou zvanou qudad. Ta je vyrobena z páleného vápna smíchaného s vodou a po 2 týdnech s pískem. Omítka je nanášena v několika vrstvách na cihlové či hliněné zdivo (za zcela nepropustnou je považována 15 cm vrstva), posléze je vyleštěna a nakonec natřena zvířecím sádlem, což ji ochrání po dobu ročního schnutí před případným deštěm.

Jedinečnost jemenské architektury je patrná také zapsáním tří jemenských měst na seznam kulturního dědictví UNESCO. Patří mezi ně hlavní město Saná s „perníkovými“ domy ze 16. stol., které kombinují několik architektonických technik. První patra domů jsou z kamene, zbylé pak z cihel či hlíny. Ve městě jsou také původní zahrady, starý solný trh a rukodělná výroba. Dalším městem je Zabíd nacházejícím se v nížině Tiháma v Z Jemenu. Jeho stavby jsou vyústěním kombinace arabské, turecké, africké a indické architektury. Poslední je město Šibám nazývané též Manhattanem pouště. Domy zde dosahují výše až 37 m a jsou vyrobeny pouze z hlíny! Pozoruhodné jsou ale také jiné památky, mezi nimi např. zbytky Bilkísina chrámu ve městě Márib a přehrada, jež kdysi zavodňovala až 10.000 ha půdy ve stejném městě, monumentální městská brána v Saná, zvaná Báb al-Jemen, sultánský palác v Sajúnu, vodní rezervoár v Habábě, mnohé mešity – např. Sálehova mešita v Saná schopná pojmout 44.000 věřících, jejíž výstavba stála 60 milionů dolarů a v neposlední řadě skalní opevněné vesnice, kde je dodnes zakonzervován arabský středověk. Za všechny uvedu skalní města Hadžára a Kawkabán. Kawkabán znamená v překladu 2 planety a odkazuje na někdejší existenci zdejších dvou hradů, které tvořily ve městě 2 centra. Do Kawkabánu je možno vstoupit pouze jedinou cestou vedoucí skrze tzv. Železnou bránu.

Jak již bylo řečeno výše, oficiálním náboženstvím Jemenu je islám.  

jemenská kuchyně

Jemenská kuchyně byla v historii silně ovlivňována a neustále dotvářena vlivem obchodu s Dálným Východem a Afrikou, odkud obchodníci dováželi stále nové suroviny a především koření, čaj a kávu. Kuchyně je samozřejmě odlišná oblast od oblasti. Nejrozmanitější je ve starých obchodních centrech, naopak v téměř nedostupných horách je velmi jednoduchá.

Mezi tradiční pokrmy patří orientální pasta Hummus vyráběná z cizrny, kuskusový salát, arabské chlebové placky zvané chubz, tradiční předkrm šafůd, což je kukuřično- obilná kynutá placka lahouh, polévaná bílým jogurtem se směsí několika zelených bylin. Tradiční je také nejznámější jemenská omáčka zahawak, kterou si Jemenci rádi přimíchávají pro její ostrou chuť k většině jídlům. Vyrábí se rajčat, česneku, cibule, chilli papriček a koriandru. Někdy do ní bývá přimíchán bílý jogurt pro zjemnění chuti. Mezi další pochoutky patří soosí, což je zapečený arabský chléb s cibulí a vejci, dále rýže vařená s kardamonem, hřebíčkem a skořicí, vařené jehněčí maso a vůbec nejznámější a ryze jemenský pokrm zvaný fachsa, či salta, pokud se jedná o její bezmasou obdobu. Fachsa je vývar z masa, zeleniny, koření a helby, což je hořká rostlina podobná jeteli. V podstatě se jedná o silný masový vývar, do kterého se postupně vmíchají vyvařené suroviny a nakonec se vývar zalije hmotou našlehanou z nabobtnalé helby. K pokrmu se podává arabský chléb a chod je zakončen žvýkáním kátu.

V období Ramadánu se připravují sambúsy – smažené trojúhelníčky plněné dle libosti mletým masem, sýrem, čočkou, či rozmačkanými brambory. V mnohých domácnostech se k sambúsám smaží ještě katliks, což jsou bramborové kuličky plněné masem nebo sýrem a obalované ve vajíčku a strouhance.

V přímořských oblastech se hojně grilují ryby, krabi, langusty a krevety potřené chilli, česnekem a solí. Na pobřeží Rudého moře je také zřetelný vliv etiopské kuchyně. Jako příklad můžu uvést maso, které se zde peče v banánovém listu mindí.

Na závěr uvedu jednoduchý sladký dezert fetha. Ten je připravován z osmažených proužků arabské chlebové placky zalitých medem.

Sokotra je název největšího jemenského ostrova ležícího v severozápadní části Indického oceánu asi 350 km od pobřeží Arabského poloostrova. Šířka ostrova dosahuje 135 km a jeho délka činí 42 km. Ač je Sokotra vzdálena pouhých 240 km od východního pobřeží Somálska a je dokonce považována za integrální součást Afriky, náleží Jemenské republice. Na ostrově žije něco málo přes 43.000 obyvatel a jeho správním městem je Hadibo. Velkou část povrchu ostrova tvoří náhorní plošina, nad níž se vypíná pohoří Haghier, s nejvyšším bodem 1503 m.

Ostrov má z přírodovědeckého hlediska celosvětový význam, je zapsán na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO a je doslova rájem pro zoology a botaniky. Jeho vyjímečnost je dána zdejším výskytem více jak tří set endemických organismů. To znamená organismů, které vznikly a jsou rozšířeny jen na Sokotře a nikde jinde na světě se již nevyskytují. Jedná se především o množství jedinečných druhů rostlin, hmyzu, plazů, ptáků a mořských organismů. Ze zvířat uvedeme za všechny Supa egyptského, který sice není přímo endemitem, ale je to velice vzácný druh supa a na Sokotře se jich vyskytují celé kolonie. Na Ostrově měl také podle místní legendy hnízdo bájný pták Fénix. Z rostlinstva zde můžeme najít např. Myrhovník pravý a Kadidlovník pravý, z něhož se získává vonná pryskyřice, zvaná kadidlo a z endemických sukulentů uvedu Lahvovníky, kterým se také jinak říká „pouštní růže“. Vůbec nejvýznamnějším stromem na Sokotře je Dračinec rumělkový, přezdívaný „strom dračí krve“ podle jeho temně rudé mízy připomínající krev. Dračince jsou nádherné stromy, které na Sokotře udržují jeden z nejstarších ekosystémů planety, pamatující ještě druhohory. Na ostrově roste asi 900 000 těchto stromů, což je 40% všech dracén na Zemi (některé druhy lze vzácně spatřit ještě v Ománu, Saúdské Arábii nebo na Kanárských ostrovech). Dorůstají výšky až 9 m a jsou staré několik set let. Velikým problémem je, že se těchto několik posledních kusů přestalo dále množit. Do boje za jejich záchranu se sem nedávno vydali brněnští vědci z Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity, kteří zde založili záchranou rekultivační školku. Červenou pryskyřici dračince, tzv. „dračí krev“, využívali římští ranhojiči jako prostředek proti zánětům a dodnes je používána jako barvivo italskými výrobci prestižních houslí.

Zajímavé jsou také zdejší jeskynní komplexy dlouhé až 3 km s krápníky a krasovými záclonami.

Z důvodu nutnosti zachování stávajícího ekosystému na Sokotře jemenská vláda omezila počet turistů na 3.500 za rok. Zároveň je zde pěstována ekoturistika, což znamená zákaz stavění hotelů a dalších s turistikou spojovaných prvků ohrožujících ostrov.